Soukromé století - král Velichovek, Tatíček a Lili Marlén

V roce 1992 založil režisér Jan Šikl Archiv soukromé filmové historie. Stovky hodin získaného materiálu trpělivě proměňuje v díly dokumentárního seriálu Soukromé století. Snímky silných emocí nabízejí vedle přetrvávajícího pocitu násobené smrti (člověka, obrazu, filmu) výjimečný ponor do mentálního přediva vztahů v rodině a společnosti.

Detaily dobového pozadí jsou dekorací rodinného života a naopak intimita se snoubí s politicko-společenským ruchem. Komplikovaný vztah Čechů a Němců v osudovém poryvu války a okupace připomínají dva uváděné díly, vyjevující osud německého statkáře (Tatíček) a jeho dcery (Lili Marlen).

Lechtivé záběry z dlouhého večírku. Byt má zatemněná okna, protože okupované Praze hrozí nálety. Lili v masce se předvádí společnosti spolu s přítelkyní, která za chvíli vyrazí dělat lásku s německými vojáky.

Vše filmuje Lilin český manžel; ještě během války se s ním Lili rozvede a vdá se za českého Němce. Německo-česká buržoazie se baví – v kontextu historie je to hutná poznámka pod čarou, v tekutosti filmu je to trýzeň, neboť vidíme ty, kteří se nedožili začátku tohoto filmu. Celý ráz uplývání času, ani ztraceného, ani znovunalezeného, je dán plynutím intimity, jejíž pohyb režisér a střihač dokonale pochopili a zároveň tlumočili jazykem odlišným od pohledu autora rodinných snímků.

Srozumitelnost příběhu vzniká přímo z tříště archivních otisků, esteticky jednoznačných, ale mimo rodinný okruh takřka nečitelných. Tyto obrazy jsou usazeninou mezi světem a filmem, mezi člověkem a národem, mezi příběhem a historií (a dějepisem), jsou významnou hranicí, která po divákovi v různých etapách vědomí a podvědomí žádá, aby se stal aktem po-rozumění, který nikdy nemůže být trvalý, ale o němž lze hovořit jako o proměně pohybem v kruhu.