Černá Venuše

Píše se rok 1817 a v pařížské Královské lékařské akademii anatom Georges Cuvier právě ukazuje vymodelované tělo Saartjie Baartmanové: „Nikdy jsem neviděl lidskou lebku tolik podobnou té opičí,“ prohlašuje a jeho slova provází souhlas tehdejší vědecké elity. O sedm let dříve opustila Saartjie rodnou Jižní Afriku a se svým pánem Caezarem odjela do Evropy. Caezar objíždí města a ukazuje svoji bývalou služku lačnému senzacechtivému publiku jako „hotentótskou Venuši“, která je vyhledávanou atrakcí chudých i bohatých vrstev společnosti. Saartjie a její neobvykle vyvinuté tělo se stávají předmětem vědeckého zkoumání i terčem mužské chlípnosti. Kechiche natočil divoký a hutný příběh, který klade otázky o hranicích lidské důstojnosti, ptá se na rozdíl mezi svobodou a otroctvím a poukazuje na rasismus a předsudky, jež nejsou jen předmětem historie.